Co když ho nepoznáš?
CO KDYŽ HO NEPOZNÁŠ?
„Na-ru-to~!“ ozve se netrpělivě.
„No jo, už jdu….,“ nevím, čí to byl nápad, ale zabil bych ho za něj. Přece není normální, abych po vlastním domě chodil v šatičkách do půl stehen a navíc s volánky!
Vyjdu z koupelny, kde jsem se snažil aspoň trochu zamaskovat jak nechutný mají ty šaty střih. Ano, vím, že nacpat pod ně ručník není nejlepší metoda, jak zajistit, abych se necítil tak trapně, ale ten idiot mi odmítl vrátit oblečení, dokud se mu v tom neukážu.
„Vypadáš roztomile…,“ zhodnotí s naprosto ledovým klidem, zatímco já se ošívám pod jeho zkoumavým pohledem.
„Nech si tu ironii a vrať mi kalhoty! Potřebuju zařídit spoustu věcí…,“ zavrčím na něj jak nejuraženěji s ruměncem na tváři dokážu.
„Ale Naruto…. Vážně ti to sluší,“ zvedne se z gauče a vykročí směrem ke mně. Žehnej Bohu, pokud nějaký je, za to, že jsem se nevzdálil od dveří do koupelny víc než pár kroků. Zacouvám zpátky a prásknu mu dveřma před nosem. Následně své odmítnutí potvrdím otočením klíče v zámku. „Nic nebude!“ zakřičím na něj přes dveře, ale na oplátku uslyším jen tichý smích.
„Zdá se, že to, co potřebuješ zařídit není zase tak důležité, když ani nechceš ty kalhoty.“
„Jdi do háje, Sasuke, dattebayo!“ naštvaně si sednu na zem a opřu se zády o dveře. Je to už tak dlouho. Tak dlouho, co jsme spolu; tak dlouho, co jsme se dali dohromady po tom, co jsem s ním spal střízlivý. Půl roku a pořád nic. Bydlíme spolu, ale za celou dobu se vůbec nic nestalo. Možná je to trochu moje vina, když ho vždycky takhle odmítnu, ale poslední týdny mám podezření, že je za tím i něco jiného. Vždyť už se po mně ani nesápe….
„C-co….?“ Zašeptám, když na tvářích ucítím slzy. To není možné…. Přece nepláču? Slané kapky stékají po kůži a tříští se na těch šatech, co pro mě sehnal. Koupil je…. Pro mě….
„Naruto, jsi v pořádku?“ ozve se tiše z druhé strany. „Nechtěl jsem tě do ničeho nutit…. Omlouvám se. Promiň….“
Natáhnu ruku a odemknu. Jen ten snadný pohyb teď bere tolik síly, že se musím přemáhat, abych dokázal ještě stisknout kliku. „Sasuke…,“ vrhnu se mu kolem krku. Sedí na zemi před dveřmi, na tváři zarmoucený výraz. Mrzí mě to. Je mi tak líto, že je kvůli mně smutný. „Sasuke…. Kdyby…. Kdyby se cokoli stalo, řekneš mi to, že ano?“ zakňourám mu do ucha.
Odtáhne mě od sebe a zadívá se mi do očí. „Co je to za hloupou otázku? Co by se mělo dít?“ jeho hlas zní tak nějak zvláštně starostivě. Vůbec se to k němu nehodí, ale tenhle pokoj je mi svědkem, že se za tu dobu, co jsme spolu, změnil. Jenže teď….
„Nic…. Miluju tě. Můžu…. Můžu si ty šaty nechat ještě chvíli?“ zamumlám tiše, žmoulaje lem růžového volánku. Jen přikývne, pousměje se a pak už jeho tvář zase ztvrdne arogancí a sebestředností. Bez jediného slova vyrazí ke dveřím.
„Sasuke…. Kam jdeš?“ natáhnu za ním ruku, ale on se ani neotočí.
„Musím něco dodělat.“
Ležím na zemi, stále v těch šatech. Nové proudy smutku se valí přes mou tvář a vzlyky rozeznívají ticho pokoje. Je mi zima, jelikož je půlka ledna a mně stále nefunguje topení, ale to je mi teď upřímně jedno. Mnohem víc mě zajímá, proč odešel. Ve chvíli, kdy jsem ho objímal, jsem opravdu věřil, že zůstane; že neodejde stejně jako včera a předevčírem a předtím taky. Vždy jen řekne, že má práci a zmizí. Ani se nerozloučí. Proto mám ten pocit; proto mám dojem, jako by mezi námi byl ještě někdo třetí…. Proč mi neřekneš, co se děje…. Sasuke?
Další večer jako každý předchozí; další večer bez Sasukeho. Ale dnes byl jiný. Dnes odcházel a v očích měl něco zlověstného. Nějaké zvláštní odhodlání dokončit to, kvůli čemu mě opouští.
Jsem za to rád, ale bojím se o něj. Mám divný pocit, že se mu může něco hrozného stát; že už se nemusí vrátit; že…. Pomalu upadám do neklidného spánku. Stejně se zase za chvíli probudím. Je to tak vždycky, ale v těch chvílích už je zpátky. Doufám v to. Doufám, že i dnes se k němu budu moci přitisknout, až se probudím.
Nesplnilo se to. Probouzím se v nějakou nehorázně brzkou hodinu a on tu stále není. Vylezu z postele a zamžourám po pokoji. Začíná mě zaplavovat další vlna strachu. Kde asi může být? Proč se dnes nevrátil?
Uhladím si šaty, sloužící mi jako jakési pyžamo, připomínající mi, že je stále můj milenec a vyrazím ven z pokoje. Jsem pevně odhodlaný najít ho, ať se děje cokoli. Musí přece někde být! Třeba jen usnul v obýváku; třeba jen….
Otevřu a dveře a rozhlédnu se po chodbě. Zděšeně uskočím, když se mě dotkne čísi ledová ruka. Ach bože…. Cítím, jak mi srdce splašeně bije v návalu paniky. Nevšiml bych si ho, kdyby se mě nedotkl, ale….
„Panebože, Sasuke!“ sehnu se k němu, podepřu ho a odtáhnu do bytu. Je celý zmrzlý a všude má krev. Roztrhané oblečení na něm visí jak cár hadru a modřiny na jeho bledé kůži začínají tmavnout.
„K-kdo ti to…,“ oheň hněvu ve mně vzplane s takovou intenzitou, že mám dojem, že za chvíli uhořím zevnitř. Jakej parchant mohl tohle provést mému…. Mému Sasukemu!
Zavrtí hlavou a já to beru jako pokyn, abych šel hledat lékárničku. Když se s ní vrátím, napůl sedí, napůl leží, pořád nehnutě, na gauči a kouká do stropu. „Itachi…. Je tu,“ vypadne z něj, když napuchlým okem zaostří na mou tvář. Nedokážu popsat, jak se cítím, když tohle říká; když ho takhle vidím; když mi začínají docházet souvislosti. Ošetřuju mu rány a on tiše mumlavě vysvětluje. Chápu, jak pro něj musí být těžké tvořit slova přes oteklé rty. Nechci ho nutit mluvit, ale touha dozvědět se víc a následně ukojit potřebu zabít bratra své lásky, je mocnější.
„Takže jsi ho po nocích chodil hledat?“
„Ne…. musel jsem za ním, aby…. Aby ti neublížil. On…. Říkal, že ti udělá něco hnusnýho, když nepřijdu a….“
Tuším, jak to bude pokračovat, ale ta možnost je tak hrozně…. Nutí mě zeptat se. „Co po tobě chtěl?“
„Děláš, jako bys neznal Itachiho. Má frustraci.“ Tahle odpověď dokonale postačuje ke splnění účelu: ‚rozzuřit se a rozbít na co přijdu‘.
„Tys nechal vlastního bratra, aby ti…. Sasuke! Tomu se říká incest!“ ani nevíte kolik práce dá uklidnit se natolik, abyste nevrazili člověku, z nějž jste právě udělali živoucí mumii.
„Já vím…. Bylo to kvůli tobě, Naruto! Dnes…. Řekl jsem mu, že už nepřijdu. Rozzuřil se.“
„To je mi jedno! Raději se mu postavit, než aby ti dělal tohle, dattebayo!“ to zoufalství v jeho tváři jen umocňuje můj vztek, díky němuž poslední věty nevnímám. Vím, že bych na něj neměl křičet, ale tohle byla ta největší hloupost, jakou mohl udělat! Pokouším se uklidnit a přitom rázuju po pokoji jako cirkusový kůň.
„Sasuke….“
„Hmm?“
„Promiň…. Já…. Děkuju, že ses o mě bál.“
„To je samozřejmost.“ Pokouší se vstát. Vidím, kolik mu to dá práce a přiběhnu ho podepřít, ale v tu chvíli si to zřejmě rozmyslí. Chytne mě kolem pasu a stáhne na sebe. Přitom mě jen tak mimochodem políbí. Jen tak mimochodem a přesto to mým tělem pošle příjemnou vlnu vzrušení. Takovou jako tehdy, před půl rokem. Je pořád stejná a pořád ji vyvolává on.
„Teď ne, Sasuke.“ Odtáhnu se od něj. „Jsi zraněný a vyčerpaný….“
„Tak to se budeš muset víc snažit ty. Jakožto pacient potřebuju veškerou péči, kterou mi může sestřička poskytnout.“ Znovu má na tváří ten vychytralý samolibý úsměv. Konečně je to zase můj Sasuke. Arogantní, sebestředný, chladný….
„Takže teď jsem zdravotní sestřička?“ podívám se na své „pyžamo“ a uculím se. „A odkdy sestřičky nosí takovouhle uniformu?“
„Jsi jen má sestřička.“ Namítne uraženě.
„Dobrá, a co by si pacient přál? Převléknout postel, vynést nočník?“ nemůžu si pomoct. Takhle ho škádlit je prostě úžasně zábavné. Sledovat jeho výrazy, reakce. Ale on je klidný.
„Něco mnohem příjemnějšího. Pro nás oba, myslím. Nebo bys dal raději přednost splachovadlu?“ natáhne se ke mně a obtočí mi paže kolem krku, čímž mě donutí přitisknout se k němu. Pomalu mě líbá. Moc dobře ví, že čím déle bude postupovat pomalu, tím spíš mě donutí něco udělat první. Chci se mu bránit, ale nedokážu to. Tak pomalý polibek…. Stále si připomínám, že musím být opatrný, ale copak jde neodpovídat; neurychlit to? Přidám se do polibku s plnou vervou a tím převezmu kontrolu nad vším děním. Ví, že mě má tam, kde chtěl a teď už to dokončím.
Strhnu z něj cár trička a přejedu mu prsty přes hruď a břicho. Pečlivě se vyhýbám všem šrámům a modřinám a poslouchám hudbu jeho vrnění. Nevím, co mi dává ten impuls, ale z ničeho nic přestanu a podívám se mu do očí. „Sasuke….“ Uchichnu se. „Chápu to správně, že chceš být dole?“
Přikývne.
„Tak pojď sem.“ Ďoubnul jsem do podlahy vedle sebe. Ochotně se mi svalí do náruče a nechá mě, ať ho znovu položím, tentokrát na zem.
Zase ho začínám hladit a občas nechám šmátravé prstíčky navštívit i místa prozatím zapovězená.
„Sasuke, když já….“ Konec věty zanikne v polibku. Je to zvláštní pocit. Poprvé za celou tu dobu to mám vést já. Vlastně ani pořádně nevím, co dělat.
Sundám mu zbytky kalhot. Ten hajzl Itachi snad používal i strunu! Škrábance na Sasukeho nohách mi to dávají dokonale najevo.
„Opravdu chceš…?“
Místo odpovědi mi začne prudce rozvazovat korzet těch pitomých šatů. Proč se ptám, když mám odpověď přímo před sebou? Tedy…. Pod sebou. Jeho vzrušení se nedá skrýt a já začínám být hrdý sám na sebe. Takhle rychle ho dostat do tohoto stavu vážně dokážu jen já. Další důvod proč být hokage! Nebo možná proč nebýt….?
Tiché zakňučení mi prozrazuje, že už přemýšlím moc dlouho. Ale co teď? Panika! Klid, Naruto, hlavně nic nepokazit.
Rozběhnu se do kuchyně a za sebou nechávám překvapeného Sasukeho. Proberu snad všechny skříně a snažím se najít něco, co by mi pomohlo.
„V kuchařce to nenajdeš.“ Ozve se tiše mírně posměšným tónem. „Měl jsi říct, že nevíš, co dělat.“
Prudce se otočím. Ve dveřích stojí Sasuke, opírá se o futra a usmívá se - snad i potěšeně!
„No…. Totiž….“
„Budeš mi muset pomoct.“ Zkonstatuje.
Mít možnost pohybu, možná něco udělám, ale pohled na něj mě špendlí na místě. „Sasuke….“
„Ššš…. Nech to na mě, lásko.“ Pevně mě obejme a přitiskne své boky na mé. Usměje se, když mu vydechnu přímo vedle ucha. Nečekám, že to udělá. Posadí mě na mycí linku, napůl opře o lednici a chvíli mě jen sleduje.
„Proč sis ty šaty vzal zrovna když to potřebuju nejmíň?“ povzdechne si.
„Říkal jsi, že mi sluší.“ Ušklíbnu se nad tím a pomůžu mu sundat je ze mě.
Sedím v kuchyni na lince, on stojí přede mnou a objímá mě. Cítím se zvláštně. Tuším, že teď všechno záleží na mě, přestože později tomu zase bude vládnout on.
„Sasuke, já už chci. Chci…. Po tak dlouhé době…. Miluju tě.“ Jediné, co mi přichází na mysl, je jeho jméno. Sasuke…. Tak podivné. Sasuke.
Obejmu ho nohama kolem pasu a on pochopí. Ví, že teď může dělat cokoli. Vstoupí do toho děsivě úzkého prostoru tak jemně jak jen dokáže, přesto mi přes skousnutý ret unikne bolestný povzdech.
„Naruto….“
Pousměju se a pohnu se proti němu. Tenhle pocit…. Už tak dlouho…. Tak dlouho jsem necítil to, co teď . Je to tak krásné. Sasuke…. „Sasuke….“
Pomalu se pohybuje a mě připadá, že tohle je nejlepší okamžik mého života. Jen já a on, znovu s ním, v kuchyni…. Ne, nedokážu myslet. Je až moc okouzlující, vzrušující a jeho ruce stále bloudící po mém těle, přesunující se od bradavek k penisu, mi zabraňují držet myšlenky. Plují volně, nemám sílu, chuť ani čas je zařazovat. Je tu jen on. On a jeho dech. On a jeho polibky. On a jeho pohyby. On a jeho vyvrcholení doprovázené výkřikem, jakých už tu bylo mnoho.
Přitiskne se ke mně a tvrdě mě políbí. „Děkuju, Naru-chan.“
Oddechuju mu do rtů a pomalu začínám vnímat okolní svět. „Naru-chan? Nejsem holka!“ zamumlám uraženě, ale postrádám dostatek energie na to, aby to znělo aspoň trochu hádavě.
„Ale jsi moje zdravotní sestřička.“ Uvolní se ze sevření mých nohou a vystoupí ze mě.
„A ty by ses měl jako pacient šetřit.“ Unaveně se sesunu z linky a pomůžu mu dostat se do pokoje.
Deidara se usměje a znovu přitlačí vzpouzejícího se svázaného Sasukeho ke zdi vedle okna. „Takhle je ti ten tvůj Naru-chan věrný? No ne, stačí jedno primitivní jutsu a on už tě vesele podvádí. Ani nepoznal rozdíl.“
Sasuke se sesune na střechu, kde ho bratrův poskok nutí dívat se na to. Slzy mu máčejí kalhoty a uvnitř se mu něco tříští na kusy zlostí a ublížením. Jak mu to mohl udělat? Jak mohl nepoznat Itachiho za jednou pitomou technikou? Copak k němu nic necítí? Nebo na něj Itachi pro jistotu použil ještě genjutsu?
Ať je to jakkoli, nepoznal ho. Sasuke si prudce setře slzy a zavře oči. Nedokáže se na to dívat.
...
(Visual Lady, 25. 1. 2009 20:38)