Crying angels....

13

Holčička zvedla rozzářený pohled k nebi a široce se usmála. Tehdy jí bylo pět let. Seděla se svým bratrem uprostřed polí, obklopujících jejich dům, a sledovala hvězdy, jasně svítící na noční obloze. Milovala hvězdy snad ještě víc než svou rodinu, ale nejvíc milovala brášku. To on se o ni staral, hrál si s ní, utěšoval její pláč…. Byl to jediný přítel, kterého měla. Děti z vesnice ji nesnášely a ty z města se nad ni povyšovaly. A ona jimi na oplátku pohrdala.

„Jsou tak krásné!“ povzdechla si, když se její bráška zvedl a natáhl k ní ruku na znamení toho, že už je čas jít zpátky.

„Však zítra budou zase,“ usmál se, pomohl jí vstát a společně zamířili domů.

„Víš, co chci, Lawrenci? Jednou budu nájemný vrah a budu mít bohatého vlivného muže, aby mě nikdo nemohl chytit a pak koupím tátovi hospodu a tobě dílnu a až budeš mistr, budeš tam vyrábět ty nejlepší zbraně na světě a já si je budu kupovat, abych mohla ještě líp pracovat!“ zasnila se. Toužila svému bráškovi, který byl už rok v učení u zdejšího kováře, splnit jeho sen a pomoct tatínkovi v podnikání, jež mu tak nešlo.

Seděla na zemi v prázdném pokoji vybaveném jen čtyřmi tvrdými slaměnými postelemi, objímala si kolena a snila o své budoucnosti.

„Blázníš? Proč zrovna nájemný vrah?“ chlapec jí s úsměvem prohrábl dlouhé tmavé vlásky a pozorně se zadíval do bledé tváře své mladičké sestry ve snaze něco z ní vyčíst. Byl rád, že mu sestřička chce splnit jeho sny, ale tohle bylo moc nebezpečné povolání na tak drobnou dívku.

Leila byla vždycky postavou malá, ale uvnitř překvapivě silná. „Tak kurtizána!“ nakrčila nosík nad bratrovou nelibostí.

„Máš zvláštní sny, sestřičko…,“ vyšel z pokoje a nechal ji tam samotnou.

„Lawre! Lawrenci!“ vběhla do dílny s košíkem, v němž pomalu stydlo jídlo, a pověsila se svému překvapenému bratrovi na krk. „Nesu, ti oběd, Lawre, vařila jsem ho sama,“ smetla ze stolu náčiní, jen to zařinčelo o dlážděnou podlahu kovárny a začala z košíku vytahovat jídlo.

„Neměla bys tu být. A už vůbec ne takhle házet s nářadím, Leilo,“ Lawrenc se na ni zamračil, snad poprvé za celý život.

„Ale Lawre, až se najíš, zase to sem vrátím,“ usmála se.

„Nechci jíst, tak běž!“ zakřičel na ni.

Leila se na něj ohromeně zadívala a pak s pláčem vyběhla ven. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Za celých těch třináct let na ni nikdy nezakřičel. Vždycky ji měl rád, usmíval se na ni i když řekla nějakou hloupost. Pamatovala na den, kdy mu říkala, čím chce být. Pamatovala na úsměv, který hrál na jeho rtech, protože věděl, že z toho jednou vyroste. Pamatovala na slova, která jí tehdy večer řekl, když se vrátil z kovárny. Být nájemný vrah není nic pěkného. Všude je krev, bereš lidem životy a jejich rodinám dáváš smutek. Pokud budeš kurtizánou, nikdy nebudeš mít dost peněz. Všechno dáváš majitelům domu za pokoj a jídlo a nesmíš odejít, dokud nesplatíš dluh. A není to příjemné. Přijde za tebou muž a zneužije tě, pak přijde další a další…. Tohle opravdu chceš?

V ten den přestala snít. Nechtěla být jako maminka stále na poli ani jako tatínek, dávající těžce získané peníze do zbudování dalšího podniku, který stejně nikdy nepřežil víc jak několik dní. Nevěděla, čím chce být, tak se jen potloukala po lesích za domem a vzpomínala na roky, kdy si tam s bráškou hráli.

A teď, teď ji od sebe odháněl, křičel na ni, mračil se, byl hrubý…. Nechápala tu náhlou změnu. Běžela mezi domy a snažila se uklidnit aspoň pohybem. Několikrát zahnula a dostala se znovu ke kovárně. Slíbila přece, že to uklidí a když nechtěl jíst, bylo zbytečné nechávat oběd tam.

Opatrně vstoupila do dílny, ale hned při druhém kroku se zarazila. Její osmnáctiletý bráška seděl u stolu, pod nímž se válelo nářadí, jež předtím smetla, v ruce držel lžíci, před sebou misku s polévkou a vedle sebe dívku asi jeho věku. Usmíval se na ni, krmil ji jídlem, které Leila vařila z lásky pro něj, druhou rukou ji objímal kolem pasu, tiskl se k ní a po každém soustu ji políbil.

Leila překvapeně koukala na ten úkaz a zlost v ní kypěla jako voda v přetékajícím hrnci. Ona jí ukradla Lawrencovu lásku!

Sebrala ze země kladivo. Sotva ho uzvedla, ale přesto se s ním odhodlaně sunula k té ženě. Tiše bouchlo o podlahu, když ho na chvíli položila, aby si odpočinula , předtím než udeří.

„Leilo, co to…?“ Lawrenc se na ni vyděšeně otočil. Už nemohla čekat. Zvedla nástroj, který se měl stát vražednou zbraní a udeřila jím překvapenou dívku do hlavy. Ozvalo se hlasité prasknutí, když kladivo narazilo na lebku a pak už byl slyšet jen zoufalý Lawrencův pláč nad mrtvým tělem.

Leila odhodila kladivo a vyběhla z kovárny. Byl to tak divný pocit. Zabila někoho. Cítila se hrozně,ale utěšovala se tím, že to bylo to nejlepší, co mohla pro Lawrence i ji samou udělat. Zabít ji. Zničit to, co mezi nimi stálo; to, kvůli čemu na ni byl zlý.

Nikdo s ní nemluvil. Rodiče se jí vyhýbali, Lawrenc už nechodil domů, nevzali ji na pohřeb a proč taky, když to byla ona, kdo ji zabil. Neřekli to, ale lidé si dokázali hodně domyslet z odstupu, který k ní rodina chovala. Všude se o tom šuškalo, nikdo už nevyslovil její jméno nahlas. Ve třinácti letech byla pro všechny jen ONA. Dívka, co zničila bratrovi život.

Nikdo ji nechápal. Toužila po troše pochopení, po pohledu svého bratra, po jeho úsměvu. Začala si to vyčítat. Utekla pryč, do lesa, kde ji obklopovaly jen krásné vzpomínky, ale vždycky se vrátila a doufala, že ho uvidí. Neuviděla.

Znovu se sešli spolu. Ani nevěděla, že je její maminka těhotná. Chápala, proč byla – aby měla další dítě, hodné a milé a mohla se jí tím vzdát, ale stále jí nedocházelo, proč ji po tolika měsících znovu pozvali domů; proč na ni znovu mluvili; proč ji přijali za člena rodiny; proč na ni znovu pohlédli. Jejich oči byly smutné. Jejich smutné a maminčiny prázdné.

Umřela…. Uvědomila si. Ale proč?

„Umřela při porodu,“ ozval se její otec. Vzhlédla k němu ,ale on nemluvil s ní. Nedřepl si k ní, nepohladil ji, nevysvětlil jí, co se stalo. Mluvil k Lawrencovi. Držel ho za rameno, po tvářích mu tekly slzy a tiše s ním rozmlouval. „I s tím dítětem.“

Viděla, jak ji na vteřinu provrtaly chladné oči, mnoho měsíců bez náznaku úsměvu. Věděla,co si myslí. Že je to její vina; že to ona za to může. Ale ona s tím přece neměla nic společného!

Kdysi někde zaslechla, že ta dívka, co ji zabila byla Lawrencova snoubenka; že si ji měl brát. Proto se už nesmál? Nechápala to.

Toulala se lesem. Neměla kam jít. Její tatínek se prý zbláznil z toho všeho, co se dělo a Lawr byl ve válce. Přestal se učit kovářem, protože dílna mu stále připomínala smrt jeho snoubenky a dal se k císařské armádě, bojující se sousedními státy. Domů nechtěla. Nikdo tam nebyl. Na maminčin pohřeb ji nepozvali stejně jako na ten předchozí a krásné vzpomínky ji začínaly děsit. Bála se jich. Ona přece Lawra milovala, tak proč ji zavrhli?

Za ty roky se naučila celkem slušně krást. Když se občas dostala do čtvrti, kde bylo každému jedno, koho zabila, dokázala si i dobře vydělat u různých gangů a zbohatlí zkorumpovaní úředníci s kapsami naditými penězi a několika sklenicemi alkoholu v sobě byli snadná kořist pro dívku její postavy.

Svést, zabít, okrást. V sedmnácti letech její denní práce, aby dokázala přežít. To, že ji už několikrát skoro chytili, když správně neodhadla míru opilosti svých zákazníků jí vůbec nevadilo. Dokázala rychle utíkat a jakožto dítě-vrah už stejně známá byla.

„Poď sem děvče,“ zažvatlal další nalitý zbohatlík, jemuž z pusy odkapávaly sliny a už ani nevěděl, jak se jmenuje.

Pomalu, ladně k němu přistoupila a usmála se. Nečekaně pevně ji chytil za předloktí a stáhl vedle sebe na lavičku v nějakém zaplivaném pajzlu.

„Ty jsi ONA, že? Mám ti říct…,“ škytl, „… že tvůj brácha Lawr…. Je mrtvej.“

Vyděšeně vykřikla. Mrtvý. Její bráška je mrtvý. Umřel ve válce, do které šel kvůli ní. Kvůli tomu, že mu zabila přítelkyni; kvůli tomu, že umřela maminka. Umřel. Jediný člověk, kterého opravdu milovala, na kterém jí záleželo…. Umřel.

Vyběhla ven do deštěm zmáčených ulic a nechala na sebe stékat chladné temné kapky. Umřel. Všechno jí bylo jedno. Za dnešek měla peněz dost a veškerý majetek nosila s sebou. Majetek, kterým vraždila.

Stejně za všechno mohla.