Crying angels....

Milenec

            Dívka zatřásla hlavou, až se jí sametově černé lokýnky vysmekly ze stuhy, kterou je měla svázané. Povzdechla si a sepnula je sponečkou ve tvaru lebečky. Její černé krajkové oblečení splývalo s okolní tmou. Vesele se usmála. Bylo sice poledne, ale v jejím pokoji byla tma jak o půlnoci. Milovala tmu. Schovávala ji, cítila se v ní v bezpečí a navíc, dovolovala jí stát se lovcem. Černá stínidla na  rozsvícených lampách vysílala do pokoje šedavě žluté světlo, dost tlumené na to, aby její nádhernou tmu porušovalo jen natolik, aby se dokázala zorientovat.

Natáhla se pro zrcátko a zamračila se. Ještě si nezvykla na to, že je jí k ničemu. Stalo se jí to tak nedávno, že jí na kůži stále zůstávaly viditelné otisky jeho zubů. Byla to jeho vina. To on způsobil, že se teď několikrát  bodla do oka tužkou, než byla schopná se jakž takž nalíčit. Přesto mu byla vděčná. Možná ho i měla ráda, ale mnohem víc převládala nenávist.

S tichým cinknutím položila zrcátko zpátky na stolek a otevřela skříň stejně černou jako celé její okolí. Jediné, co její černočerný svět ničilo, byly ty bílé stěny. Nesnášela je, ale oni jí nechtěli dovolit nabarvit je na černo. Tolikrát je přemlouvala, ponižovala se před nimi, ale nepomohlo to. Prohrabala se věšáky a vytáhla to, co hledala. Krátké černé šatičky a několika dobře schovanými bílými spodničkami, pečlivě olemované krajkou s vrškem šitým do tvaru korzetu. Tohle bylo to, co chtěla. Ukázat svou volnost, vyjádřit se. Naklonit se tomu, co tak moc milovala. Nebo možná tomu, koho tolik milovala.

Potkávala ho každý den na tom stejném místě. Vždy tam byl, pokaždé, ale nikdy si jí nevšiml. On. Nechápala, jak se mohla zamilovat zrovna do něj, ale nějak se jí to podařilo. Byl přece mrtvý! Už několik let! Možná ji na něm tolik přitahovalo, že umřel tak mladý, možná vůbec to, že umřel.

Vždy, když přišla k jeho hrobu, koukal na ni z fotky v rámečku na náhrobní desce. Ani si nevzpomínala, kdy a jak přišla na to, že na místě plném duší, sousedícím s jejím domem leží tak krásný hoch. Ať už se to stalo jakkoli, toužila ho probudit. Udělat cokoli pro to, aby žil, třebaže jen napůl. Proto se vlastně sešla s tím upírem. Chtěla se ho na to zeptat, ale on ji zřejmě nepochopil správně. Nevěděla, co se v jeho hlavě dělo, nic to ale nezměnilo na tom, že z ní v jedné nestřežené vteřině udělal stejně nestálou bytost, jakou byl on sám.

Kolikrát jí říkali, aby si stále dávala pozor? Kolikrát ji před tou schůzkou varovali? Teď pochopila. Nebylo to tak hrozné, ale tušila, že jestli jediný způsob, jak někdy umřít je udělat to sama stříbrem, bude se k tomu muset časem odhodlat. Netoužila po nesmrtelnosti. Chtěla jen, aby žil.

Unaveně sebou plácla na postel. Od té doby se jí úplně změnil život. Nedokázala v noci spát, měla noční můry a přes den musela pracovat. Celé večery proseděla na hřbitově a snila o tom, jaké by to bylo, kdyby tu teď seděl s ní. Měl by ji vůbec rád? Líbila by se mu? Co by asi udělal, kdyby se najednou po tolika letech probudil?

„Zase jsi tu?“ ozval se ledový hlas za jejími zády. Byl ještě chladnější než noční vzduch. „Jak se ti líbí tvůj nový život? Vážně tolik toužíš po tom, aby žil? Byl to jen obyčejný člověk,“ odfrknul si.

„Obyčejný, stejně jako já…,“ zamumlala tiše v odpověď. „Víš, jak ho probudit?“

„I kdybych věděl…. Co bych z toho měl? Přišel bych o tebe. A co když tě nebude milovat?“ řekl to. Mrazivý fakt se jí jeho slovy zaryl hlouběji do nitra. Co když tě nebude milovat?

„Pak asi nebudu mít na výběr. Budu muset zůstat s tebou.“

Upír se tiše zasmál. „Jsi vážně oddaná. Upřímně doufám, že se ti tvůj sen nesplní,“ sklonil se k ní, chytil ji za bradu a zahleděl se do stejně černých očí, jako měl on sám, „sestřičko.“

Ten známý pokoj už jí nepřipadal tolik známý. Od jejího posledního setkání s ním se toho tolik stalo. Pomohl jí oživit ho, řekl jí, co dělat,jak se o něj staral, ale….

Stále tu byl. Slíbil jí, že odejde, když se to podaří. Slíbil jí to za tu krev; za to, že z ní mohl udělat upírku. Slíbil jí, že ji nechá být, ale nenechal. Její bratr…. Tak dlouho před ní tajili, že má bratra a když ho konečně poznala, zjistila, že je jiný. Chladný, bezcitný upír, který každého jen využije. Čekala, že když je jeho sestra, dodrží své slovo, ale on ji od ostatních neodlišovat.

Navíc tu byl ještě jeden problém. Ve chvíli, kdy se jí podařilo svou lásku oživit, se znovu změnila. Černá už ji nepřitahovala, noci jí připadaly chmurné, milovala den, světlo, teplo. Nádherně bílé stěny se na ni smály, ale k čemu jí to bylo, když všechno ostatní zůstávalo černé? Na co jí to bylo, když on zůstával pohlcen tmou? Budil se na noc a ve dne spal, jako každý správný upír. Ano, správný upír….

Nenáviděla svého bratra za to, že nedokázal jejího milovaného kluka oživit nějak jinak, ale nemohla s tím nic udělat. Milovala ho a byla schopná udělat pro něj všechno, i trávit s ním celé noci vzhůru, ukrývat ho v pokoji a žít s ním v utajení. Všechno by to zvládla nebýt bratra. Bratra, který ji obtěžoval každou chvíli, kdy věděl, že její temný princ není nablízku. Nenáviděla ho, ale byl to její bratr. Nedokázala k němu cítit přímou nenávist. Nedokázala ho úplně nenávidět, stejně jako nedokázala úplně milovat svého vysněného.

Milovala je oba.

Pro Tinny-chan