I wanna love you
I wanna love you
Stojíš tam a já tady. Stojíš tam a já tam chci stát s tebou. Chci s tebou plakat, smát se nebo prostě jen mluvit. Nemůžu. Nedokážu jen jít a říct všechno, co v sobě mám; všechno,co ti dlužím. Nevím o tobě nic. Nevím, kdy jsi smutný, kdy potřebuješ pomoct, kdy jen za maskou chladu skrýváš zraněnou duši. Toužím ti pomoct – nemůžu. Protože to nevíš. Nevíš, že stojím za tebou a možná bys nevěděl, ani kdybych stál po tvém boku. Přehlížíš mě a jediné, co dokážu dělat je tiše doufat, že si všimneš. Plané naděje vířící mou myslí, aby ujistily mne samotného o tom, že je i jiný způsob; že když to nechám tak, jak to je, třeba na to přijdeš sám. Nepřijdeš. Vím, že jediná cesta je říct ti to, přesto to nedokážu. Skrývám to, doufaje, že třeba jednou pronikneš za ty masky; že sám od sebe pocítíš to samé a řekneš to ty mě, když nezvládnu jít já za tebou. Jak naivní, když o mě ani nevíš…. Přesto doufám.
Vždy jen zpovzdálí sleduji tvé dlouhé kroky, spěchající tam a zase zpátky, stačí mi jediný krátký pohled, byť třeba jen na záda, a cítím se šťastný. Protože jsem tě viděl. Viděl jsem aspoň část tebe – mé lásky. A pak je tu to prázdno. Tupé prázdno, když jsi s někým jiným. Bolí to vidět tě smát se na jiné, zatímco já jen stojím opodál a toužím být taky tak společenský; taky s tebou mluvit, usmívat se přirozeně, ne plaše; toužím být s tebou – říct ti to. Chci, abys to věděl, ale nedokážu to. Teď ne a pak už bude pozdě. Nečekám, že se mi vrhneš do náruče a řekneš: „Já tebe taky, lásko,“ chci jen, abys tu informaci měl; abych si mohl říct „Teď už to ví, třeba někdy…,“ ne, není to pravda. Vím, že si jen lžu; snažím se přesvědčit sám sebe. Vím, že to, po čem opravdu prahnu, je být s tebou, líbat tě, dotýkat se tě, cítit t na svém těle a nepustit tě z objetí ze strachu, že bys mě mohl opustit. Vím, že pravda je tady, ale naděje, že se to někdy stane je tak uboze malá, že je možná lepší přesvědčit se, že opravdu jen chci, abys to věděl a nechat to tak. vím, že jsem blázen…. Ale řekni mi, lásko, co mám dělat?
Stojím vedle tebe a ty nevíš; sedím za tebou, nevíš…. A já ti to nedokážu říct. So hopeless…. Míjíš mě a já jen mlčím. Tiše se pokusím pousmát a neukázat při tom tu bolest, co cítím, kdykoli znovu promeškám možnost otevřít pusu a vypustit z ní to vše, co chci, abys věděl. Atak jen sleduji, jak mizíš v dáli a doufám, že to nebylo naposled, co tě vidím, abych si příště znovu mohl projít tím samým. Abych znovu mohl doufat, že se objevíš; že třeba seberu odvahu říct ti to a pak cítit to hloupé zoufalství, když opět projdeš kolem bez povšimnutí. Tak běž. Běž na jinými a bav se a já zůstanu tady s pocitem selhání a nenávisti k tobě samému. Běž ať vidím tvoje krásný záda; tvoje nádherný vlasy, který si přeju cítit na svý tváři, ale nikdy se to nestane. Je to tak zoufalý. Nevím, co jsem si celou dobu myslel. Nikdy se to nesplní, přesto stále doufám…..
Miluji tvůj úsměv; tvé oči, lesknoucí se zábavou a optimismem a zároveň tak hrubým tvrdým odmítáním, když se naše pohledy střetnou. Nechceš mě – nikdy jsi nechtěl – a nikdy mě milovat nebudeš, přestože snít o tom je tak krásné. Ale realita je jinde. Chlad v tvém strohém přivítání; běžnost s jakou se mnou jednáš…. Jsem pro tebe jeden z milionu. Jen další „známý“, kterému pošleš SMS s kapříkem na Vánoce, pokud vůbec. Jen další, který ti ubírá čas, vyžaduje tvou pozornost a otravuje tě. Nevím, jestli to cítíš takhle, je to jen můj pocit, přesto vsadím své ubohé rozlámané srdce na to, že alespoň polovina z toho je pravda. Nikdy se nedozvíš, že pro mě jsi mnohem víc, než další v davu; že důvod proč jsem se jednou odvážil otevřít pusu, byl jiný než jsem ti řekl; že jsem ti mnohokrát lhal, aby ses nedozvěděl, jak moc chci, abys mě taky bral jako někoho výjimečného.
Miluji na tobě všechno. Miluji tvé nádherné tmavé oči; tvou dokonalou postavu, skrytou za volným tričkem nebo košilí. Miluji tvůj vševědoucí úsměv, za nímž skrýváš nevinnou nevědomost, jež se na povrch vydere jen opravdu málokdy – a o to jsi krásnější. Miluji lehkou křivku tvých rtů, když mi dáš najevo, že sis všimnul; velký milý úsměv, patřící někomu jinému, po němž mě zahřeje pocit dokonalého štěstí, zatímco osten žárlivosti znovu zabíjí mé po milionté rozdrcené srdce. Pro ten úsměv žiju, ten úsměv mě zabíjí. Jak nádherný je ten sen, v němž tento úsměv patří jen mě. Ale je to jen sen…. Nikdy se na mě neusměješ jinak, než jen lehce vševědoucně. Nikdy mi nevěnuješ něžný úsměv; nikdy se mě nedotkneš; nikdy mě nebudeš milovat, jako já tebe….
Myslím na tebe pořád…. Pořád a stejně mám pocit, že něco není, jak má být. Něco v mých citech. Něco bolestivě vědomého mi stále připomíná, že tady už naděje řekla sbohem. Že už zemřelo všechno, proto i ona opustila zbořeniště a bitevní pole. Dokonalé zoufalství zaplňující mou ubohou mysl, že nedokážu vidět nic jen tmu a beznaděj. I kdyby nějaká malinká šance byla, nevidím ji. Je to už tak dlouho, že mne to prázdno pohltilo. S každým mým mělkým nádechem se snažím přežít ještě vteřinu, dostat další šanci, ale i tato možnost se jednou vyčerpá. Jednou mne temnota pohltí natolik, že už se neodvážím; že už budu jen stát a v bolesti pozorovat někoho jiného po tvém nádherném boku. Miluji tě. To proto, že tě miluju se pokusím ještě chvíli dýchat.
Konečně jsme se střetli ve dveřích….
Náhledy fotografií ze složky mí drazí :)
Komentáře
Přehled komentářů
aha...ale i tak to bylo vážně dobré;-)
heh
(Kira, 25. 5. 2010 0:06)kdybys věděla.... bylo to ze života, ne jen vymyšlený. tohle bych do kupy jen tak z fantazie nedala. ale už je to pryč. už docela dlouho.... zvláštní přečíst si to po takové době, když už z toho všeho nezbylo nic
sugoi
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 22. 3. 2010 22:20)to bylo vážně úžasné;-)nemám slov:-)
...
(Eclair , 2. 6. 2010 19:46)