část první
ŠKOLNÍ POVÍDKA část první
Vše začínalo klidně. Zdálo se, že dnešek bude pohodový den, ale zdání někdy dokáže klamat víc, než je slušné. Abyste to pochopili, vše bylo klidné, dokud do třídy nevletělo naše něco a nepozdravilo svým obvyklým Laliho!!!! Tohleto něco si říká otaku. Je to opravdu šílené stvoření a nemyslím jen proto, že se to v jednu chvíli láme smíchy a v druhou utápí v depresích. Nejen proto, že to píše yaoi povídky a kouká na yaoi a hentai. Nejen proto, že to čmárá, kde se dá, obdivuje oktavány a tvrdí, že je teplý. A ani proto, že to lítá po chodbách a vyřvává jména anime postaviček. Je to šílené svou povahou, způsobem myšlení i stylem psaní. Například teď to píše povídku o škole z mého pohledu. Dosadilo se to do hlavní role, takže to bude opravdu šílené. Ale to asi ještě nic není. Jednou nám to přišlo do školy s ušima a ocasem. Jindy to požádalo oktavána o podpis, čímž začalo oktavánskou autogramiádu. Tomuhle našemu něčemu říkáme Šáša.
Tak tedy. Vletěla do třídy s řevem Laliho! Přiskočila ke mně a objala mě. Tak jako pokaždé, takže jsem se skoro nemohla hnout. S kružítkem v ruce jsem začala máchat rukama aspoň v loktech tak, jak tomu říká „kuře ve svěráku“. Pak zacouvala o krok zpátky, s vážným výrazem udělala gesto ucho si čistící kočky a prohlásila, že přece musíme nacvičit ten začátek majálesu. Ano, jistě, samozřejmě. Až na to, že perverzně vypadající lození po mé noze – hraje totiž psa – jsem zrovna před třídou předvádět nechtěla a úkol do matiky NEPOČKÁ. Sice po dlouhé době „zapomenout“ úkol není zase takový prohřešek, ale výmluva už je tím pádem na světě. Pro sebe jsem se usmála.
„Majáles počká. Stejně nic nemáme.“, prohlásila jsem a znovu sklopila pohled k Thaletově kružnici nad úsečkou AC.
„Ale Týýýýýýýny!!!!“, zaúpěla prosebně, ale pak taky raději zasedla k „zapomenutému“ úkolu do matiky.
„Píšem něco?“, ozvala se po chvíli. Asi ji Thaletovka přestala bavit. Nebo už měla úkol hotový. Upřímně jsem zadoufala, že už bude zvonit.
„Nevím.“, odpověděla jsem po pravdě. „V pátek občanku, ale jinak nevím.“
„Fááááájn….“, protáhla se a vyrazila na chodbu. Přitom si pobrukovala jednu z jejích japonských písniček. Jednou mi na ni ukazovala text, ale už vůbec nevím, jaká to je. Prudce zabrzdila u suplů. Nástěnku jen prolétla pohledem. Zastavila z úplně jiného důvodu. Zastavovala vždycky, když se ten důvod přiblížil. Nebo aspoň zpomalila a sklopila pohled. Tomu důvodu říká L. Je to ten důvod, od kterého si brala podpis. Vlastně kolem něj takto prochází až od té doby, co se jí podepsal.
Zazvonilo. Vesele přihopkala do třídy. Ještě veseleji než prve.
„Viděla jsem eLááááááááááá!!!!!“, zapiští, až to všude ztichne. Ne, že by ji někdo poslouchal. Jediný kdo jí rozuměl byla Katy. Jen ona se s ní o tom bavila. Ale i ta tentokrát jen přikývla a usmála se. Říkala jsem si, že by možná bylo lepší, kdyby dneska nešla na sedmou. Možná kdyby přišla zase pět minut před zvoněním….
„Dneska bude úúúúúúúúúúžasnej den, když….“, konec jejího proslovu utnulo spásonosné zvonění. V jejím zvyku bylo se zvoněním ztichnout a pokud nenašla něco „moc důležitého“ - což většinou našla - nebo něco, co nechápala, v případně chemie nesmlouvala, abychom zase soutěžily, mlčela aspoň prvních pět minut.
Usmála jsem se. Ona se uklidnila, úkol mám, nic moc by se dneska dít nemělo, pokud ještě potká eLa, měla by být dneska šťastná a na přestávky zmizí za Etutou a ostatníma. Ne, že bych ji neměla ráda. Smát se s ní dá, ale pokud nepotřebuje vytáhnout z depky, je prostě třeštidlo, i když…. V posledních dnech jí nejde psát, nejde kreslit, má s tím prostě krizi. Do toho všemožné problémy s kamarády a ta její věčná u ní nepochopitelná plachost, která se ovšem týkala jen našeho důvodu. Tedy eLa.
„Co Shit?“, zeptala se ještě než vešla naše učitelka. Takže našla "důležitou věc"....
