Crying angels....

 NOC

„Maxi?“, tiché zavolání. Muž v křesle sebou při tom zvuku trhl, jakoby naráz začaly houkat všechny sirény ve městě.

„Same!“, zářivě se usmál. Vůbec nevypadal na to, že ještě před chvílí spal. Vyhlédl z okna. Nechtělo se mu věřit, že už je úplněk. Sedl si na okraj postele a pevně objal postavu, sedící v ní. „Chyběl jsi mi. Proč se nemůžeš vrátit?“, Sam jen pokrčil rameny. Nevěděl. Chtěl se vrátit, opravdu chtěl, ale netušil, jak se mu povedlo začít žít takto, natož jak se vrátit k normálu.

Zvážněl. Nevěděl, jak mu své přání vyložit. Moc dobře si uvědomoval, že Max to zamítne. Bude ho to bolet, ale on už neměl jinou možnost. Přestože ho měl moc rád už od chvíle, kdy si k němu Max na plese přisedl a snažil se ho rozptýlit, pak ho vzal domů a…. ne, na tohle nesmí myslet. Za pět let nedokázali přijít na způsob, jak ho vzbudit i jindy, než jen za úplňku, nemělo to už cenu. Možná by bylo lepší to skončit. Možná by bylo snazší umřít, než žít takto.

„Same, nehodláš mě opustit navždy, že ne?“, vyhrkl Max, jakoby mu četl myšlenky.

„Bude to tak lepší….“, hlesl Sam a upřel na něj smutný, prosebný pohled. „Říkal jsi, že mé přání je důležitější, než tvé.“

„Ale tohle je něco jiného! Teď se nebavíme o stěhování nebo hře, kterou si zahrajeme, teď mluvíme o tvém životě. O tom, jestli zemřeš nebo….“, rozplakal se. Představa, že by zemřel byla horší, než uspávat ho každý úplněk až do smrti.

„Já vím, ale je to moje poslední přání.“, odhodlaně se podíval do Maxových očí. Byl na smrt připravený. Takovýto život byl možná horší, než smrt.

„Co pak budu bez tebe dělat?“, Max se zhroutil do Samovy náruče. Věděl, že Sam jeho city zná. Už od prvního dne, kdy ho přivezl sem a spali spolu. Tehdy nad tím nepřemýšlel, ale teď mu to připadalo šílené. Znal ho sotva několik hodin, přesto to udělal. Proti Samově vůli. Pamatoval si na to až moc dobře. Byla to ta největší černá skvrna na jeho svědomí. Pokaždé, když si vzpomněl, zaplavil ho nový pocit viny. Neměl to dělat. Od té chvíle, kdy tady Sam vyčerpáním a pláčem usnul, se probouzel jen o úplňku.

„Na něco přijdeš.“, mysleli oba na to samé. Na no po plese, kdy měsíc zářil ještě nezastíněným oknem a kdy Max uvěznil Samovu malou postavu pod svou a donutil ho k tomu. Od toho dne se jejich vztah poněkud změnil.

„Promiň….“

„Už ses omlouval. Naposled minule. Vlastně se omlouváš pokaždé.“, usmál se Sam.

„Je to moje vina. Kdybych tě tehdy…. Mohl jsi žít normálně.“, pevně se k němu přivinul a máčel mu tričko slzami.

„To spolu vůbec nesouvisí….“, utěšoval ho Sam. Nechtěl, aby si to Max vyčítal. Potřeboval s ním vyřešit své přání.

„Co když ano?“, zvedl k němu uslzený pohled. Jedinou odpovědí byl polibek. „Nesouvisí.“, zašeptal Sam a znovu přitiskl rty na Maxovu pusu.

Max se nechal strhnout proudem naděje, sršící z toho polibku. Nevěděl sice, jestli to je naděje, že se všechno zlepší a Sam se vrátí nebo , že ho Max konečně pochopí a nechá umřít, ale neměl čas nad tím přemýšlet. Samův jazyk si nedočkavě žádal vstup do jeho úst a ruce bloudily po jeho těle, doufajíce, že jim bude povoleno alespoň jednou dobrovolně prozkoumat jeho postavu.

Vyhověl mu. Mohlo to být naposledy. Nechtěl ho zklamat. Opětoval polibek a nechal Samovi úplnou volnost.

Samuel ho opatrně položil vedle sebe a schoval ruku pod jeho tričkem. Jemně prsty přejížděl po jeho břiše a hrudníku. Pomaličku mu stáhl triko a začal se věnovat kalhotám. Přitom ho nepřestával líbat.

„Proč jsem ji nevšiml, jak jsi krásný?“, podivil se, když ho zbavil i spodního prádla a měl pod sebou jeho nahou postavu.

„Protože minule jsi nechtěl?“, uculil se Maxmilián  obtočil mu paži kolek krku, aby ho mohl políbit a ještě na chvíli ho zdržel, než mu dovolí udělat to, co měl v úmyslu.

Sam měl pořád dlouhé triko, ve kterém spal, ale to jim vůbec nevadilo. Nebránilo mu to, sesunout se po partnerově těle a pusou se věnovat jeho přirození.

Maxe to zprvu trochu překvapilo, ale Sam mu nedal šanci o něčem přemýšlet. Šikovně olizoval jeho úd. Max se prohnul proti němu. v hlavě měl úplně prázdno. Jen smíšený pocit štěstí a beznaděje zůstával.

První čeho si všiml bylo, že Sam přestal. Těsně předtím, než měl vyvrcholit, ho nechal. Smutně zakňučel, ale odpovědí mu byl polibek a nová vlna vzrušení, když do něj Sam vstoupil.

Max nechtěl věřit tomu, že je Sam v této roli poprvé. Byl tak…. Myšlenky se slily v temno. Nedokázal myslet na nic, jen na Samovy pohyby, kdy se nořil stále hlouběji do něj, dokud nedosáhl k jeho srdci a všem citům v něm chovaným. Chtěl to slyšet. Chtěl, aby to Max poprvé řekl.

„Saméééé….“, zaúpěl Max. cítil z jeho pohybů, že ho znovu nenechá dojít až do konce.

„Řekni to.“, vystoupil u něj těsně po tom, co toho sám dosáhl, ale Maxovi to nedovolil.

„Miluju tě,“, zaúpěl. Sam se k němu opět sehnul a vzal ho do pusy. Max dlouze vzdychl, když mu bylo konečně umožněno vypustit tlak všeho toho vzrušení. V tu chvíli začal zase plně fungovat jeho mozek. „Tímhle mě jedou zabiješ.“, vynadal mu a podvědomě zabloudil pohledem k závěsům na okně, kterými začalo pomalu prostupovat sluneční světlo. „Svítá….“, podotkl, aniž by si uvědomil, co to znamená. Došlo mu to až ve chvíli, kdy do pokoje vnikly sluneční paprsky naplno. Sam rozhrnul závěsy a otevřel okno- „Měl by sis vyvětrat.“, napomenul ho.

Do pokoje vstoupila stará žena a hned za ní dva mladí muži.

Místnost byla nově natřená a plná nábytku. V rohu stála skromná knihovna, vedle okna s bílými, rozhrnutými závěsy stůl, na němž ležela jediná kniha. Pak tu byla ještě postel. Vyřezávaná, s bílým prostěradlem, teplou peřinou a spoustou polštářů. Před ní byl malý kobereček, vedle dveří šatní skříň. Místnost zdobily spousty obrazů a květin.

Žena přešla ke stolu a s povzdechem uklidila knihu. Pak tiše odešla.

Jeden muž se usmál na svého menšího společníka. „Vítej u mě doma.“, rozhlédl se po pokoji a pak znovu pohledem zabloudil k těm tmavým očím, napůl skrytým za jeho schválně rozcuchaným účesem.