Crying angels....

Noc

            Sedí tam a tiše si povídají. O tom, proč je lidé spojili; o tom, že jejich záře vlastně není jejich; o letadlech, jenž s nimi děti zaměňují, i o mracích a prachu, jenž jim kradou jejich jas, a o něm. O kousku skály letícím mezi nimi, nechávaje Slunce, aby i z něj na okamžik udělalo to, co z ostatních, než atmosférou proletí na Zem. Aby z něj udělalo hvězdu.

            Po dívčině tváři kanuly slzy, když střípek noční oblohy pohasnul a vytratil se do neznáma.

            „No tak, neplač. Vždyť neumřela. Ani to není hvězda.“

            Poslušně setřela slzy a pousmála se. Ráda sledovala nebe, jeho krásu, temnotu, jas hvězd, ale nedokázala si pomoct, když viděla hvězdy padat. Dávno věděla, že to jsou jen kameny, řítící se k zemi, přesto muselo být bolestivé prodírat se žárem atmosféry, dopadat na tvrdé horniny v zemské kůře, tříštit se o ně, hořet…. Litovala ty „hvězdy“, které to musely prožít.

            „Vidíš, jak jsi silná, takhle tě mám rád.“

            Tiše promlouvala se svým neznámým společníkem. Nikdy předtím ho neviděla, ale bylo jí s ním dobře. Cítila se jistější, když ležel vedle ní a lehce se usmíval. Řekl jí, že sem chodí pokaždé, přesto si nepamatovala, že by ho tu kdy předtím potkala. Připadala si zvláštně. Jako by k ní patřil. Jako by s ní byl pořád. Ten malý kousek skály, kousek duše, pár slz uroněných pro pohaslou hvězdu.

            „Ano, děvče, máš pravdu.“

            Zmateně zamrkala. Nechápala, o čem mluví, přesto věděla, že někde uvnitř odpověď zná. Zažila to – ten pocit. Žár spalující její tělo, smutek ze smrti a odloučení, lásku k domovu, slast, když konečně zavřela oči, tmu. Skroutila se v křeči a nehty zaryla do rudých vlasů. Bolelo to. Vzpomínky ji bolely. A ten muž vedle se jen soucitně usmíval. Proč? Proč zrovna ona tohle musela zažít?

            „Tohle není místo pro tebe. Vrať se k nám. Vrať se domů, Kometo“